Každá partie hry Nemesis píše příběh a záleží jen na vás jestli si ho užijete (5 hráčů - Kapitán, Mechanik, Pilotka, Voják, Psycholog).
**ZÁZNAM ČERNÉ SKŘÍNKY: LOĎ NEMESIS - SEKTOR 04 / POSLEDNÍ FÁZE**
Všechno to bylo zbytečné. Ta pachuť chemikálií v ústech, která mě provázela od probuzení z hibernace, byla jen předzvěstí konce, který jsem tušil už v ordinaci palubního psychologa. Moje vnitřní démony nešlo umlčet medikací, stejně jako nešlo umlčet ty skřeky z ventilace.
Loď umírá. Cítím to v každém záchvěvu paluby, v tom zoufalém, kovovém sténání trupu, který se poddává tlaku prázdnoty. Zatímco já jsem se snažil udržet alespoň zdání disciplíny, voják a mechanik se lodí proháněli jako mrchožrouti. Rabovali každý sklad, každou skříňku, jako by na tom, co si odnesou do hrobu, záleželo. Ale když mechanik našel ten klíč, všechno se změnilo.
Viděl jsem je běžet k únikovým modulům – voják nezaváhal ani na vteřinu, mrštil hasicí přístroj přímo do té odporné masy, která se nám postavila do cesty, a využil chaosu. Uletěli. Jako krysy, které opouštějí potápějící se loď, zatímco my ostatní jsme zůstali v pasti.
Pilotka se držela dlouho. Její ruce na řízení byly pevné i ve chvíli, kdy se kolem nás začala hroutit realita a systémy lodi kolabovaly pod náporem opotřebení. Nakonec ale i ona s psychologem pochopili, že tuhle bitvu nelze vyhrát.
Autodestrukce už odpočítává své poslední sekundy a loď je odsouzena k zániku. Odešli. Modul se oddělil a zanechal mě tu v tichu, které je mnohem hlasitější než sirény poplachu.
Zůstal jsem jako poslední. Vytvořit jim prostor, dát jim šanci na ten jeden zbývající záblesk života v nekonečné temnotě. Cítím, jak ze mě odchází síla, a rány na mém těle – dar od těch nestvůr, které se nám tu usídlily – pálí jako roztavený kov. Loď se otřásá v posledních křečích.
Už nevidím cestu ven, jen tmu, která mě pomalu obklopuje.
Pokud tohle někdo najde... vězte, že jsem se snažil.
Váš Kapitán
*KONEC ZÁZNAMU.*
